my story from mental hospital [part 2]

Včera v 23:07 | ©posted by; thea |  Others

Pět dní strávené na uzavřeném oddělení, jsem byla přesunuta na psychoterapeutické oddělení, ke které mě šla doprovodit jedna ze sestřiček. Po pěti dnech, co jsem vylezla z ulity ven na světlo a na čerstvý vzduch, slovy nejde ani popsat ,jak jsem se cítila. Byla jsem šťastná, že jsem na chvíli vypadla z toho strašného místa. Ale ráno jsem se byla jen podívat na komunita, která tam každý den v týdnu probíhala. Měla jsem plán. To, že když mě přesunou na psychoterapeutické oddělení, jsem mohla podepsat reverse, že můžu odjet domů. To jsem chtěla udělat hned, jakmile by mě tam přesunuli, ale jakmile jsem vešla do klubovny, kde se ráno v osm konala komunita, jsem nejdřív pocítila úzkost, nervozitu, ale zároveň i pohodlí. Všichni se tam spolu se sebou bavili, smáli se tam a mě se najednou ulevilo. Lidi tam byly naprosto úžasní a to jsem tam seděla teprve minutu. Posadila jsem se na židli, která se nacházela nejblíže u dveří.
Ráno jsem viděla, jak tam probíhala komunita a viděla jací tam jsou opravdu lidi, tak jsem se rozhodla a chtěla tam jít. Nakonec jsem si sbalila věci a odpoledne mě přesunuli na psychoterapeutické oddělení. Byla jsem tam ze všech nejmladší, bylo mi 18let a druhé nejmladší bylo 20let. Sestřičky sepsali papíry, řekli mi pravidla, které jsme všichni museli dodržovat a ubytovali mě. Měla jsem pokoj se dvěma moc fajnovými spolubydlícími. Všichni se tam semnou ihned seznámili, potřásli rukou a chovali se ke mě přátelsky. Přijali mě mezi sebou a to bylo vůbec poprvé, kdy jsem ucítila to pravé pohodlí a zázemí. Bylo mi až nepopsatelně dobře mezi těmito lidmi, ale pořád tam byli stavy úzkosti. Léky mi předepsala doktorka, které jsem musela brát každé ráno. Na psychoterapeutickém oddělení byla pravdila, měli jsme program a za každý nesplněný úkol jsme dostávali černé body. A za tři černé body jsme si povinně museli převzít nějakou večerní zábavu, kterou jsme si museli odčinit. Kvůli černým bodům nám také hrozil i vyhazov z nemocnice. A já se vracet domů za otcem za žádnou cenu vracet nechtěla, protože tohle bylo to místo, kam patřím, protože tu byli lidé, kteří mi dokázali porozumět. Zní to šíleně, ale je to opravdu tak. Se všemi se mi tak krásně povídali a se všemi jsem báječně vycházela. Měla jsem pocit, jako bych patřila do party. Prostě někam patřila. Opravdu jsem byla šťastná. Program tam, mi naprosto vyhovoval. Měli jsme žlutou a modrou skupinu. Žlutá skupina měla pobyt na 3 týdny a modrá skupina (do které jsem později přestoupila) byla na 6 týdnů. Jelikož mě se dva měsíce před nástupem do nemocncie stal traumatický zážitek, doporučili mi přestoupit do modré skupiny. Po pár dnech rozhodnutí, jsem do modré skupiny přestoupila a smířila se s tím, že tam budu dalších 6 týdnů. Spíš se mi ulevilo, po konzultaci se svým bratrem a psycholožkou, který se konečně dozvěděl všechno, co jsem před ním skrývala. Prvních pár dní mám trošku rozmazaný, ale později jsem se tam zamilovala do člověka, který mě dokázal vylsechnout a porozumnět mi. Za to mu jsem dodnes vděčná. Ale tenhle vztah nevyšel, jelikož jsme oba chtěli něco jiného. On chtěl bv vztah a já se chtěla uzdravit a postavit se nějak na své vlastní nohy. Byl už od začátku připravený na vážný a dlouhodobý vztah, ale já ne. Já dala přednost léčbě, kvůli které jsem tolikrát lhala, sbalila a odešla z domu... Spousty věcí.
Programy jsme měli jen v pracovních dnech - 5 dní v týdnu. Ráno to byla vždycky rozcvička, sčítání, komunita, vizita, pak odpoledne arteterapie, přednášky a psychoterapie. Psychoterapie byla pro všechny tam asi to nejtěžší, protože posloucháte v kruhu lidí, čím vším si vlastně prošli v životě. Samozřejmě, všichni máme problém se jít usadit do rkuhu mezi lidi a najednou tam vyprávět celý svůj životopis. Také tam s vámi i sedí psycholog. U většina psychoterapií se mi chtělo plakat. Cítíte bezmoc a nemůžete ostatním jak pomoci.
Arteterapie jsem se bála, protože vím, že kreslit neumím a nebyla jsem vždy spokojená se svým výtvorem. Nakonec si ale uvědomíte, že nejde o hezký výtvor,ale prpstě to co nakreslíte. Obraz , který jste nakreslili odrazuje vás a vaše pohled na věc, vás a vaše pocity... Prostě všechno možný.
Pak tam dále jste měli třeba i ruční práce, ale ty mě moc nebavili, protože mě u toho nebavilo sedět, ale pak později časem, co jsem tam strávila 2 měsíce, jsem si zvykla.

Jestli máte nějaké otázky ohledně pobytu, nebo cokoliv se toho tákající, tak se ptejte :)

|3. část|
 

my story from mental hospital

Včera v 19:04 | ©posted by; thea |  Others

Dle názvu vám asi může dojít, že jsem strávila nějaký ten pobyt v psychiatrické léčebně. Dva dny před odjezdem do léčebny, jsem šla raději se poradit za svojí psycholožkou, které jsem se svěřila se svými suicidálními mylšenkami. Zatím jsem nebyla tak daleko, že bych si to začala i plánovat, ale už jsem věděla příčinu sebevraždy, kterou bych chtěla. Člověk, který trpí těmito myšlenkami, nikdy nevíte, čeho je opravdu schopný a zda je toho schopný. Je tam obrovský rozdíl mezi chtít pozornost a naopak chtít se jít zabít. V mém případě to tehdy, byl skokem pod vlak, protože je to rychlá smrt. Už jsem se za své myšlenky začala opravdu stydět a nenávidět se za to, protože ostatní by to nedokázali pochopit. Když se vám někdo svěří, že myslí na sebevraždu, první reakce by měla být taková, kdy vám naskytně pomoc anebo vás vyslechne o problému, který vás nutí na toto vůbec pomyslet, jenže většina lidí zareaguje tak, že jste hloupý.
Po konzultaci s psycholožkou, jsme se nějak domluvili a psycholožka jela semnou mě doprovodit do Prahy do Bohnic. Tam jsem měla konzultaci s jiným psychologem a to pro mě už bylo těžší, protože jsem toho člověka vůbec neznala. Když si mě vzal stranou a krátce jsme prokonzultovali něco málo o mě, co mě donutilo na sebevraždu vůbec myslet, mi nakonec oznámili, že mě převezou do jiné psychiatrické léčebny. Vzala jsem si své věci a jela sanitkou do Horních Beřkovic. Většina lidí by byla už na cestě nebo k plánování útěku, já chtěla taky ale byla jsem na tolik ve špatném stavu, měla úzkosti a byla v šoku, že jsem se nemohla ani pohnout. Jeli jsme na místo, kde jsem to ovšem ani trochu neznala. Se sanitářem jsme dojeli k příjmu a já tam čekala asi 4 hodiny než mě přijali. Čekala jsem dlouho, protože přede mnou byli ještě akutnější případy. Já tam šla dobrovolně, protože jsem se chtěla vyléčit. Po nějaké době čekání, jsem se tam v čekárně rozplakala a chtěla jet zpátky domů, jenže cesty už nebylo zpět. Sestřičky si mě už po dlouhé době čekání přijali a zapisovali si informace do počítače. Museli si mě vyfotit... No a další takové blbosti. Jedna sestřička se mě už ptala, jestli nechci jít na psychoterapeutické oddělení, ale já neměla nejmenší tušení co to psychoterapeutické oddělení je. Pro mě to tenkrát znělo děsivě. Řekla jsem, že ne. Po krátké době čekání za mnou poslali sestru (chlapa :D) a ten mě doprovodil na uzavřené oddělení, kde jsou drženi lidé, aby si nemohli ublížit nebo jinde není místo. Tam je směs všeho možného. Bylo to přesně jak jsem představovala. Jak míváte ve filmech. Dlouhá chodba a všichni na vás upřeně a zvláštně koukají. Odvedli mě do kanceláře k sestřičkám, kde sepsali papíry a tam jsem jim odevzdala všechny své věci (sebrali mi sluchátka, nabíječku, telefon, šňůrka z tepláků a mikin, štětec na obočí (říkali, že ten štětech může někdo spolknout, to jsem fakt zírala) atd...). Po sepsání papírů, mi nechali u sebe pár věcí a šli mi ukázat pokoj. Byla to noční můra, byla to dlouhá chodba plných lidí a já dostala pokoj až na konci chodby a ještě pokoj po 10. Aspoň, že jsem byla v tom pokoji, kde byla televize. Celé dny jste tam neměli co dělat. Měla jsem jen knůžku anebo tu televizi. Z toho místa tam jsem byla opravdu špatná, že jsem tam několik dní hodně probrečela. Neměla jsem u sebe telefon a tenkrát si uvědomila, jakých pár lidí přeci jen mám, na kterých mi záleží. Tehdy, můj tehdejší přítel a kamarád, kteří jako jediní věděli, kde doopravdy jsem. Telefon nám tam dali jen na hodinu a pak jsme byli opět bez něho. Ani můj bratr nevěděl, kde jsem. Ani otec. Sbalila jsem si věci a pověděla, že mi ve škole nabídli jet se třídou na výlet na týden. Kvůli takovýmto věcem, o kterých vím, že nemají pochopení, jsem musela lhát neustále, protože jsem se pak jen díky nim cítila hloupě.
Nicméně, obdivuji sestřičky, které mají nervy z oceli a vydrží tam. Byla jsem strašně vděčná za tak hodné sestřičky, které o mě tak pečovali. Za to jim jsem neskutečně vděčná. Po pár dnech jsem si řekla, že nemám moc času a musím se sebrat a nějak začít jednat. Sestřičky a psycholožky mi neustále vnucovali to psychoterapeutické oddělení a já stále nevěděla co to je. Později mi dali papíry, co to psychoterapeutické oddělení je a všechno co jsem si o tom pročetla, mě začalo lákat.
Bylo to otevřené oddělení, mohli jsme mít telefon u sebe, byl tam program a to se mi zamlouvalo nejvíc, tak jsem do toho nakonec šla. Koneckonců jsem na uzavřeném oddělení vydržela 5 dní a to mi bohatě stačilo.


my real motivation

Úterý v 23:18 | ©posted by; thea |  diary

Můj další zápisník do deníku... Jen tak tu sedím a vzdychám a přemýšlím nad svojí budoucnosti, kterou jsem chtěla už od svého dětství. Vypadnout z domu. Někam hodně daleko. Prostě pryč odsud. Už ve svém dětství jsem věděla přesně o čem sním. O úspěšné kariéře, za kterou se budu honit dokud v té profesi nebudu patřit mezi jedny nejlepší. Ale opravdovým hlavním cílem pro měl, vypadnout z domu, kde jsem bydlela. Domov je něco, kde pocítíte bezpečí, lásku, důvěru v druhých, se kterými žijete ,no a tak dál. Jenže asi ne nám všem se to dokáže poštěstit. Do mých pěti až šesti let, se moji rodiče neustále hádali. V jednom kuse a mě jakožto nejmladší, pořád zavírali do jiné místnosti a pustili mi nahlas nějakou hudbu nebo něco, aby to přerušil ten hluk. Jakožto nejmladší, jsem neměla ani nejmenší ponětí, co se děje nebo o čem je řeč, protože šlo o věc 'dospělou'.
Každý den je pro mě těžší něco zapisovat do deníčku, jelikož si to přete pár úplně cizích lidí, které neznám, ale oceňuji si jejich jakoukoliv radu, pomoc a podporu. Psát něco osobního ze svého života a zveřejnit to na internet, kde si to může přečíst úplně kdokoli jiný, je to podivný svírající se pocit.

Matka nás opustila těsně předtím než jsem měla nastoupit do školy. Do školy mě doprovodil jen otec, který o dětech a takových věcech, jak se jim věnovat a starat se o ně, absolutně nic neví. Matka se po několika měsícech ukázala doma, ale bylo to v noci, kdy jsem nemohla usnout. Bratr byl stále vzhůru, druhý bratr už spal a otec byl opět pryč. Někdo zazvonil a bratr šel otevřit dveře. Uslyšela jsem povědomý hlas, který jsem moc dobře znala. Říkala jsem si, že to není možný. Vstala jsem z postele a šla za bratrem. Schovávala jsem se, aby mě neviděl a uviděla jsem tam stát mámu, která brečela. A svého bratra, jak také brečel. Rvalo mi to srdce. Šla jsem potichu zpátky do postele a snažila se tiše plakat, otočenou ke zdi. Vzpomínám si na dny ve škole, kdy jsem se někdy rozplakala a sama jsem nevěděla proč. Učitelé z toho byli nešťastný a vůbec nevěděli, co se děje. Vzpomínám si, jak mi do školy chyběly nějaké pomůcky, které mi otec nebyl schopen dokoupit. Nic jsem nevěděla. Nevěděla jsem jak to chodí. Pomůcky malým dětem přeci kupují rodiče, ne? Každopádně, mi chyběly nejaké pomůcky a spolužák měl hned nějaké blbé poznámky. Byla jsem to dítě, co nic nemá a ostatní měli úplně všechno, co potřebovali. Jen mě pokaždé něco chybělo. Jak doma, tak i v životě. Na to jsem se hned rozplakala a odpověděla: "Tak když se o nás němá kdo starat". Tohle byla na to má reakce a rozplakala se.
Co se týče otce, myslela jsem že je pracovitý a celé dny pracuje. Nechápala jsem to. Pokaždé, když jsem ho viděla hrát karty, nechápala jsem to. Vlastně jsem tomu všemu ještě nerozumněla. Později časem, jsem si zvykla chodit domů do prázdného domu bez rodičů a neustále být zamčeni doma, abysme nemohli ven. Spíš jsem byla vždycky překvapena, když byl otec doma. Odpoledne. Vždycky jsem byla ta poslední, kterou vyzvedl jako poslední v družině. Měl hodiny zpoždění a někdy mu to trvalo i do stmívání než si nás vyzvedl, protože si hrál karty. A to jsme mu kolikrát vždycky s učitelkou volali, aby si nás už šel vyzvednout. Otcovu 'logiku' nikdy nepochopim, protože on vlastně neuvažuje a dělá si co chce a dělá si vše jen pro své dobro.
Bratr, který od rodičů pořád něco slýchával, pořád od něho něco potřebovali. Už jsem říkala ať si jde bratr za svým, protože to takhle akorát bude později litovat víc a víc. Nechápala jsem, proč pořád zůstával a dělal pro rodiče první poslední, když se k nám takhle zachovali. K nám všem. Bratr snášel horší věci, ale podle mě to bylo tím, že se tomu taky neuměl vzepřít. Rodičům a ostatním členům rodiny. Nevěřím mu, když říká, že zůstal kvůli nám. Nevěřím tomu, protože mi přišlo, že si poakždé vyléval všechnu zlost na mě. Po škole chodil do práce místo otce a někdy se vracel dokonce až ráno a ráno ihned vstávat do školy. Ráno jsem vždycky vstávala jako první já, protože jsem už tak byla zvyklá a nakonec všechny ostatní budila do školy. Většinou bylo těžké chodit včas do školy, protože bylo těžké ráno probudit otce a bratra. Vždycky to travalo 15-30 minut než vstali z postele a pak ještě než se oblékli a cesta autem do školy. Většinou jsme chodili pozdě a já z toho byla vždycky špatná, protože jsem pak před celou třídou vypadala jak idiot, co na všechno kašle. Čas ubíhal a většinu negativa jsem slýchávala od svého bratra. Jak jsem velká a už bych se tak měla začít chovat. Byla jsem normální dítě, co si chtělo užít dětství jako všichni ostatní, ale mě to nebylo dovoleno, protože jsem příliš velká. Později matka také nepřispívala na mém sebevědomí. Jako malou, do mě neustále cpala ovoce kvůli vitamínům a odmalička slýchávám jen "musíš být hezká, musíš být chytrá. až budeš starší, tak se o nás budeš starat..." a další takové poznámky. Postupem času, mě matka začala srát víc a víc. Slýchávala jsem samou kritiku "jsi nějak přibrala, jsi tlustá, musís jít cvičit, máš ošklivou pleť, co to máš s vlasam..." neustále a pokaždé jsem tohle od ní slýchávala. Nevzpomínám si, jeslti jsem to hned na začátku začala brát hodně osboně. Později si i ona začala na mě vylejvat všechen vztek, který měla na otce, nebo ze strachu. Pořád jsem byla ta, která sledovala a pozorně poslouchala. A myslím, že ve všem se mi udělal jasný přehled.

A to, že se odstřihnu od těchto lidí, kteří mi za to nestojí, abych si s nimi udržela nějaký kontakt. Čas s nimi je upřímně ztracený čas. Po dnešní hádce s bratrem, jsem nejspíš učinila definitivní rozhodcení. Školu si nedodělám. Půjdu pracovat a vydělám si peníze. Ať si to potrvá jak dlouho chce, jen aby to hlavně bylo co nejdřív. Hodlám se odstěhovat. Už jsem se odstěhovala od otce ke svému bratrovi ale bydlet s bratrem ,je úplně to stejné, co jsem měla doma s otcem. Takže hodlám dřít dokud nepadnu a odejdu, protože tohle prostě už nejde. Práce se mi naskytla a hodlám si ji vzít. Hodlám bojovat sama za sebe. Hodlám udělat všechno, jen abych už byla od těchto lidí, co nejdál.
 


statistics [6.8. - 12.8.]

Pondělí v 22:09 | ©posted by; thea |  statistics

Pondělí 19
Úterý 11
Středa 25
Čtvrtek 24
Pátek 32
Sobota 21
Neděla 19
Celkem 151

please, understand my imperfection

Sobota v 1:35 | ©posted by; thea |  diary

Všichni jsme se někdy nacházeli na dně a prosili druhé, když šlo o něco ,když jsme od nich potřebovali malou laskavost. V mém případě, prosím vás. Prosím vás o pochopení. Pochopení mé nedokonalosti a duševními poruchami. Skutečného pochopení dosáhneme od lidí, kteří si takovýto věcmi sami prošli. Lidé, kteří nechtějí jíst, protože se cítí tlustí, Lidi, kteří se rozpláčí v momentě, kdy to nečekají ani oni samotní. Lidi, kteří se snaží přijít na to, jak se k nim život zachoval.

Žádám svojí rodinu, přátelé, které mi ještě zbyli, drahý, které jsem milovala, vás o pochopení. Člověk sedící za počítačem a dává srdce do svého deníku a svěřuje se lidem, které ani nezná o pochopení. Pochopení toho, jaký je můj život bordel. Kolikrát jsem slyšela ať se nedržím lidí, kteří se ke mě v životě zachovali jako k pytli odpadu. Kontakt jsem přerušila s matkou, nevoláme si a když nás přijede navštívit, neprohodím s ní ani jediné slovo. Kontakt se svým otcem, který se o mě nestaral a nedokázal tu být pro mě v nejtěžších časech. Tolik jsem se mu snažila věřit, ale důvěra v něm je naprosto ztracená, protože věřím, že tohle stvoření vzalo na sebe jen podobu člověka a nemá žádné city. Opustila jsem tu střechu nad hlavou, ve které jsem žila do 18-ti let a poté se přestěhovala k bratrovi. Jenže i v mém bratrovi jsem ztratila veškerou důvěru. Přijde mi, že pochopení, které předstírá, není pravý soucit a žádné pochopení. Má mě za chudinu, neschopnou, nedospělou a sobeckou. Ať se snažím cokoliv říci, vysvětlit, nenechají mě a použijí proti mě.

Co tím chci říct je, že stále nemám dodělanou školu kvůli svým úzkostlivým stavům ,když přijde na dav lidí. Neschopnost vydržet sedět celý den ve třídě plných lidí a nemoct dýchat. Všichni říkají, že se příliš držím svého bratra. A to já doopravdy nechci. Vlastně, chci od něho vypadnout. Z tohohle místa. Najít si klidné místo, kde bych byla šťastná a lidi měli porozumění. Ale, kdybych se odtrhla, kam bych pak šla?

Říkají, dokonči tu školu!! Ale to už říkají lidi, kteří pořádně neví, co to jsou úzkostlivé stavy mezi dav lidí ,zač. Jsem schpná práce, protože tam mám alespoň pohyb. Nejsem schopná si dodělat školu, protože tam celý den dřepim na místě.
Všichni říkají, už jsi plnoletá, měla bys dospět. Měla bys něco začít dělat se svým životem. To si nemyslíte, že nad tím přemýšlím každý den?! Kdybych vůbec věděla, co a jak dělat, tak bych to už dávno udělala. Nikdo nestál po mém boku jako ostatním, aby mi říkali, co a jak. Nikdo. Na většinu věcí jsem si musela přijít sama. Zase nejsem nejchytřejší nebo tak, to u mě fakt nehrozí, ale většinu věcí, těch nejtěžších věcí, jsem si musela projít úplně sama. Takže, když tady ty lidi nebyli pro mě, v těch nejtěžších situacích, tak ať se tolik nediví. Jsem jedna ztracená duše, která hledá mír, klid a hlavně pochopení. Nechci ,aby mě někdo litoval. To z hloubi duše nenávidím. Jde mi jen o pochopení a když to prostě nedokážete pochopit, tak aspoň tu hubu nechte zavřenou a radši nic neříkejte! Protože tak si akorát vytváříte svůj vlastní špatný pohled sami na sebe.

Kam dál