diary

all the ugly things they’ve said to me

14. října 2018 v 22:55 | ©posted by; thea

Lidé říkají pravdu jen tehdy, když jsou naštvaní. Nedokážeme se ovládnout a jsme zlí. Spoustu lidí mě nějak nazvali - od krásné a sympatické až po hnusné a děvka. To, že lidé mají několik známosti, nevydařené vztahy, jejich situaci jsem dokázala pochopit až dnes. Také jsem odsuzovala lidi, kteří spali nebo chodili víc jak, já nevim, 6 lidmi, začala jsem si v hlavě říkat, že bych si s takovými lidmi nikdy nic nezačínala. Zase tu nechci tvrdit, že všichni jsou takoví. Někteří v tom vidí i nějakou zábavu nebo odreagování. To já nevim, to už je pak přeci vlastně jejich věc. Ke svým činům, které jsme provedli s provádíme, každý máme své důvody. Sama nechápu, jak jsem přišla k tolika známostem nebo vztahům. Já vlastně na sobě nic hezkého nemám. Nejsem jako tamto dívka, nemám žádné sebevědomí. Všechno ,co dělám a jak se chovám je jen maska, pod kterou ukrývám své prave pocity.

Už jsem slyšela různé ošklivě věci od lidí, od kterých bych to nejméně čekala. Matka mě nazývala ošklivou a tlustou. Otec mě nazýval nevychovanou a drzou, pokaždé když jsem si stala za svém. Bratr mě nazýval rozmazlenou a sobeckou. Ostatní příbuzní mě nazývali tlustou, hloupou, drzou a co já vim ještě. Člověk, kvůli kterému jsem se cítila výjimečná, mi neřekl zpatky, že mě miluje. Další člověk, kterého jsem milovala mi řekl ať si skočim pod vlak. Další člověk, kterého jsem milovala víc než jsem si chtěla přiznat, mě tak přímo nenazval, ale vyznělo to tak, že jsem děvka. A jeden další člověk, kterého jsem taky milovala, mi nejspíš sprosté lhal a já hloupá se mu svěřila s něčím, čím bych ani neměla.
A lidi vám pak řeknou, neber si do hlavy, co ti lidi řeknou. Ale pro někoho jako mě, to není jen tak jednoduché to nechat plavat. Pár lidí, za to co mi řekli, se sice omluvili, ale jsou to přeci jen věci, kterými mě nazvali a já tak dokázala poznat jejich skutečné já. Čeho jsou lidi schopný...

sorry that I friendzoned you

9. září 2018 v 17:03 | ©posted by; thea

Už jste byli zamilovaní do svého nejlepšího kamaráda či kamarádky? S tímto mám velkou zkušenost. Asi začnu mluvit o tom, jak je těžké přátelství mezi chlapcem a dívkou. Nejlepší kamarád/ka zná vaše nejhorší a nejhezčí chvíle, které proběhly ve vašem životě. Ale ne, že je jen znají ale prožili je i s vámi. Jako můj vůbec první a poslední nejlepší kamarád, se časem do mě zamiloval a byla jsem jeho první láska. Ze začátku jsem už přemýšlela, jestli nebude lepší se přestat kamarádi, aby nedošlo přesně právě k tomuhle, kdy se jeden z nás do druhého zamiluje a ten druhý nebude moct tomu druhému opětovat. Ale, nad touhle myšlenkou jsem se zamyslela a nakonec si řekla; "Kdo by se domě zamiloval?", "Nevěř si tolik. Tomu určitě nehrozí.". Po téhle myšlence už uběhly asi dva nebo tři roky a kamarád se mi vyznal, že je delší dobu do mě zamilovaný. Ten den, kdy mi to řekl, jsem si zrovna procházela rozchodem a na to vám kamarád hned po pěti minutách řekne, že se do vás zamiloval. Co byste udělali vy? Já mu na tohle nedokázala nic říct, tak jsem, to co říkal, předstírala, že neřekl. Přestala jsem číst zprávy a ignorovala je asi tři až pět dní. Nakonec jsem se mu omluvila a řekla, že necítím totéž. Ano, nebyl by pro mě problém se zamilovat do nejlepšího kamaráda, člověka kterému se svěřujete, věříte mu a další kamaradske věci. Ale, upřímně jsem řekla, že nechci zničit vztah, který máme teď. Kamaradský vztah, kterého si tak strašně moc vážím. Tohle bylo snad mé první odmítnutí ,co se týkalo, když vám někdo řekl, že vás miluje. Bylo to mé první odmítnutí a pocítila jsem za to vinu. Citila jsem se špatně ohledně citů, které jsem mu nemohla a možná i bála opětovat. Tolik jsem se bála, že nám to ovlivní vztah, který jsem se takhle po "kamarádsku" snažila udržet. Koneckonců, jsme se kvuli tomu i pohádali, ale pak jsme se zas usmířili a nějak to probrali.
Věděla jsem, že po tomhle "mém odmítnutí", mě kamarád přestane milovat. A byla jsem si vědoma, že náš kamaradsky vztah potrvá navěky. Když nám bude hrozně, jsme tu jeden pro druhého. Časem náš vztah byl opět jako dřív, jenže opět po několika měsících , nejsem si jistá, mi opět řekl, že mě nepřestal milovat. Byla jsem si tak jistá, že mě přestane milovat poté co jsem ho odmítla, ale mýlila jsem se. Tentokrát, jsem mu udělala to samé a odmítla ho, protože jsem milovala někoho jiného. A na podruhé, později dokonce už napotřetí, jsem vůči němu cítila vinu ale také soucit. Věděla jsem moc dobře, jaké to je mít zlomené srdce. Věděla jsem, jaké to je být odmitnutý. Nevim, jestli by bylo i lepší, kdybych mu řekla, že cítím totéž a později mu ranila city tak jako tak. Představila jsem si nás dva a viděla jsem jen ošklivý rozchod a pak už žádný vztah mezi námi. Proto pro mě byla tahle cesta asi mnohem jednodušší. Tedy aspoň mě to tak přišlo.

S klukama udržuji delší a lepší vztah než s dívkami. Mám dva starší bratry a tak se citim mezi kluky taky víc sebejistá a jsem sama sebou. S dívkami to mám těžší. Nevím, o čem si s nimi povídat. Drbům a pomluvám se vyhýbám a moc dívek nemají ten smysl pro humor, který většinou dokážou pochopit jen kluci. Nevim jak jinak to vysvětlit, ale tak to asi je. Od školky do sedmé třídy jsem měla nejlepší kamarádku. A pak od deváté do těch 17-18let měla tohohle nejlepšího kamaráda. Myslela jsem si, že mít nejlepšího kamaráda či kamarádku je jen něco, co asi každý musíme mít. Ale není to tak. Každý někoho proste máme a nějak je prostě bereme.
Kvuli tomuhle nebo možná je to mnou, dávám raději přednost práci než před akci s přáteli. Asi prave kvůli tomuhle dnes a už asi mít nebudu nejlepšího kamaráda.

still not sure

19. srpna 2018 v 20:39 | ©posted by; thea

Nejistota je ošklivá věc. Nejsme si jisti, co vlastně doopravdy chceme, protože nevíme zda nás ta daná činnost učiní šťastnými. Tedy, alespoň já stále patřím do této kategorie. Kvůli škole se stresuji každý den víc a víc. Říkám lidem rozhodně, jak jsem si jistá, že školu nezvládnu a do práce se vrhnu, protože se chci osamostatnit. Ale někdy je mi k ničemu se snažit. Pořád jen slýchám, jak nejsem vyspělá a už podle toho kolik mi je, se tak měla začít chovat a jednat. Ale víte, snažíte se udelat něco sami pro sebe, udělat něco co by mě dělalo šťastnou. Ale nakonec je mi to jen vyčteno jak jsem sobecká a přestala se tak chovat a přestat být tak namyšlená. A to je pak, kde se přesně nacházím. V pokoji, kde se ubývá samá nejistota a strach. A vy jste v tom pokoji úplně sami, jste zoufalí a nevíte si rady.
Zajímal mě názor par lidi, co si mysli o tom, že bych nedodělala školu a šla do práce. Dva lidé mi řekli, že je to všechno na mě. Ať se řídím tím co cítím. Jedna mi řekla, že chápe muj strach ze školy atd ale škola je škola. Vím, že škola je důležitá, proto mám pocit, když bych šla do práce, měla bych výčitky, že jsem to vzdala. Ale na druhou stranu, bych byla o krok blíže k osamocení a odstěhovàní.
kdybych se vrátila do školy, už teď vím a jsem si jistá na sto procent, že tam nezvládnu prosedět celý den. Šest hodin, a co teprve osm?! To už by mi v palici mrdlo. A taky bych byla o krok pozadu s tím odstehovanim a osamocenim. Vím, že kdybych se vrátila do školy, vrátila bych se domů s brekem a každou noc plakala, jak je mi z toho mizerně. Někdo z vás jste mi v komentářích doporučovali waldorfskou školu pro studenty, co mají problémy dávat pozor při výuce, co mají adhd atd. Vyhledává jsem si školy a je to od mého městě daleko. Každé ráno bych musela dojíždět a cesta by mi trvala hodinu a půl až dvě hodiny. Kdyby byla blízko, ihned bych se do školy hlásila, protože věřím, že by mi to vyhovovalo úplně bez problému. Ale je to moc daleko, no co se dá dělat.

A tak me zajímá třeba i váš upřímný názor, kdybyste se nacházeli na mém místě, bylo vám tak jak popisuji, jak byste se rozhodli?

19years gone

16. srpna 2018 v 9:01 | ©posted by; thea

Dnes je to den, kdy jsem se narodila. Před devatenácti lety jsem se narodila, ve 4 hodiny ráno. Své narozeniny jsem nikdy se svými rodičema neslavila a od té doby jsem zvyklá neslavit žádné narozeniny. Jednou jsem je oslavila se svojí kamarádkou, když mi bylo 11 let. A pak před rokem s tehdejším přítelem, jinak se svojí rodinou to tak nikdy nebylo, což mě celkem i mrzelo ale pak jsem si časem zvykla. Dnes je oslavím se svými přáteli v klidu a něco si naplánovali, co bysme podnikli, tak jsem zvědavá.
Nevěřím, že mi už je 19let. Ještě vzpomínám na časy, kdy jsem chodila do školky. Nemáme hodně času a čas rychle utíká. Nesmíme si ho nechat proklouznout mezi prsty a chopit se každé šance. Za těch celých svých 19let se pořád topím v myšlenkách a ztratila jsem díky tomu hodně času místo toho, abych začala jednat. Musím dospět a dělat to, co chci. To co je dobré pro mě a ne pro ostatní. Musím spoléhat sama na sebe. Neohlížet se na ostatní a neřídit se jejichmi názory. Ještě nevím, co přesně chci dělat, školu nemám dodělanou ale vynasnažím se udělat všechno, co bude dobré jen pro mne. :)

my real motivation

14. srpna 2018 v 23:18 | ©posted by; thea

Můj další zápisník do deníku... Jen tak tu sedím a vzdychám a přemýšlím nad svojí budoucnosti, kterou jsem chtěla už od svého dětství. Vypadnout z domu. Někam hodně daleko. Prostě pryč odsud. Už ve svém dětství jsem věděla přesně o čem sním. O úspěšné kariéře, za kterou se budu honit dokud v té profesi nebudu patřit mezi jedny nejlepší. Ale opravdovým hlavním cílem pro měl, vypadnout z domu, kde jsem bydlela. Domov je něco, kde pocítíte bezpečí, lásku, důvěru v druhých, se kterými žijete ,no a tak dál. Jenže asi ne nám všem se to dokáže poštěstit. Do mých pěti až šesti let, se moji rodiče neustále hádali. V jednom kuse a mě jakožto nejmladší, pořád zavírali do jiné místnosti a pustili mi nahlas nějakou hudbu nebo něco, aby to přerušil ten hluk. Jakožto nejmladší, jsem neměla ani nejmenší ponětí, co se děje nebo o čem je řeč, protože šlo o věc 'dospělou'.
Každý den je pro mě těžší něco zapisovat do deníčku, jelikož si to přete pár úplně cizích lidí, které neznám, ale oceňuji si jejich jakoukoliv radu, pomoc a podporu. Psát něco osobního ze svého života a zveřejnit to na internet, kde si to může přečíst úplně kdokoli jiný, je to podivný svírající se pocit.

Matka nás opustila těsně předtím než jsem měla nastoupit do školy. Do školy mě doprovodil jen otec, který o dětech a takových věcech, jak se jim věnovat a starat se o ně, absolutně nic neví. Matka se po několika měsícech ukázala doma, ale bylo to v noci, kdy jsem nemohla usnout. Bratr byl stále vzhůru, druhý bratr už spal a otec byl opět pryč. Někdo zazvonil a bratr šel otevřit dveře. Uslyšela jsem povědomý hlas, který jsem moc dobře znala. Říkala jsem si, že to není možný. Vstala jsem z postele a šla za bratrem. Schovávala jsem se, aby mě neviděl a uviděla jsem tam stát mámu, která brečela. A svého bratra, jak také brečel. Rvalo mi to srdce. Šla jsem potichu zpátky do postele a snažila se tiše plakat, otočenou ke zdi. Vzpomínám si na dny ve škole, kdy jsem se někdy rozplakala a sama jsem nevěděla proč. Učitelé z toho byli nešťastný a vůbec nevěděli, co se děje. Vzpomínám si, jak mi do školy chyběly nějaké pomůcky, které mi otec nebyl schopen dokoupit. Nic jsem nevěděla. Nevěděla jsem jak to chodí. Pomůcky malým dětem přeci kupují rodiče, ne? Každopádně, mi chyběly nejaké pomůcky a spolužák měl hned nějaké blbé poznámky. Byla jsem to dítě, co nic nemá a ostatní měli úplně všechno, co potřebovali. Jen mě pokaždé něco chybělo. Jak doma, tak i v životě. Na to jsem se hned rozplakala a odpověděla: "Tak když se o nás němá kdo starat". Tohle byla na to má reakce a rozplakala se.
Co se týče otce, myslela jsem že je pracovitý a celé dny pracuje. Nechápala jsem to. Pokaždé, když jsem ho viděla hrát karty, nechápala jsem to. Vlastně jsem tomu všemu ještě nerozumněla. Později časem, jsem si zvykla chodit domů do prázdného domu bez rodičů a neustále být zamčeni doma, abysme nemohli ven. Spíš jsem byla vždycky překvapena, když byl otec doma. Odpoledne. Vždycky jsem byla ta poslední, kterou vyzvedl jako poslední v družině. Měl hodiny zpoždění a někdy mu to trvalo i do stmívání než si nás vyzvedl, protože si hrál karty. A to jsme mu kolikrát vždycky s učitelkou volali, aby si nás už šel vyzvednout. Otcovu 'logiku' nikdy nepochopim, protože on vlastně neuvažuje a dělá si co chce a dělá si vše jen pro své dobro.
Bratr, který od rodičů pořád něco slýchával, pořád od něho něco potřebovali. Už jsem říkala ať si jde bratr za svým, protože to takhle akorát bude později litovat víc a víc. Nechápala jsem, proč pořád zůstával a dělal pro rodiče první poslední, když se k nám takhle zachovali. K nám všem. Bratr snášel horší věci, ale podle mě to bylo tím, že se tomu taky neuměl vzepřít. Rodičům a ostatním členům rodiny. Nevěřím mu, když říká, že zůstal kvůli nám. Nevěřím tomu, protože mi přišlo, že si poakždé vyléval všechnu zlost na mě. Po škole chodil do práce místo otce a někdy se vracel dokonce až ráno a ráno ihned vstávat do školy. Ráno jsem vždycky vstávala jako první já, protože jsem už tak byla zvyklá a nakonec všechny ostatní budila do školy. Většinou bylo těžké chodit včas do školy, protože bylo těžké ráno probudit otce a bratra. Vždycky to travalo 15-30 minut než vstali z postele a pak ještě než se oblékli a cesta autem do školy. Většinou jsme chodili pozdě a já z toho byla vždycky špatná, protože jsem pak před celou třídou vypadala jak idiot, co na všechno kašle. Čas ubíhal a většinu negativa jsem slýchávala od svého bratra. Jak jsem velká a už bych se tak měla začít chovat. Byla jsem normální dítě, co si chtělo užít dětství jako všichni ostatní, ale mě to nebylo dovoleno, protože jsem příliš velká. Později matka také nepřispívala na mém sebevědomí. Jako malou, do mě neustále cpala ovoce kvůli vitamínům a odmalička slýchávám jen "musíš být hezká, musíš být chytrá. až budeš starší, tak se o nás budeš starat..." a další takové poznámky. Postupem času, mě matka začala srát víc a víc. Slýchávala jsem samou kritiku "jsi nějak přibrala, jsi tlustá, musís jít cvičit, máš ošklivou pleť, co to máš s vlasam..." neustále a pokaždé jsem tohle od ní slýchávala. Nevzpomínám si, jeslti jsem to hned na začátku začala brát hodně osboně. Později si i ona začala na mě vylejvat všechen vztek, který měla na otce, nebo ze strachu. Pořád jsem byla ta, která sledovala a pozorně poslouchala. A myslím, že ve všem se mi udělal jasný přehled.

A to, že se odstřihnu od těchto lidí, kteří mi za to nestojí, abych si s nimi udržela nějaký kontakt. Čas s nimi je upřímně ztracený čas. Po dnešní hádce s bratrem, jsem nejspíš učinila definitivní rozhodcení. Školu si nedodělám. Půjdu pracovat a vydělám si peníze. Ať si to potrvá jak dlouho chce, jen aby to hlavně bylo co nejdřív. Hodlám se odstěhovat. Už jsem se odstěhovala od otce ke svému bratrovi ale bydlet s bratrem ,je úplně to stejné, co jsem měla doma s otcem. Takže hodlám dřít dokud nepadnu a odejdu, protože tohle prostě už nejde. Práce se mi naskytla a hodlám si ji vzít. Hodlám bojovat sama za sebe. Hodlám udělat všechno, jen abych už byla od těchto lidí, co nejdál.

please, understand my imperfection

11. srpna 2018 v 1:35 | ©posted by; thea

Všichni jsme se někdy nacházeli na dně a prosili druhé, když šlo o něco ,když jsme od nich potřebovali malou laskavost. V mém případě, prosím vás. Prosím vás o pochopení. Pochopení mé nedokonalosti a duševními poruchami. Skutečného pochopení dosáhneme od lidí, kteří si takovýto věcmi sami prošli. Lidé, kteří nechtějí jíst, protože se cítí tlustí, Lidi, kteří se rozpláčí v momentě, kdy to nečekají ani oni samotní. Lidi, kteří se snaží přijít na to, jak se k nim život zachoval.

Žádám svojí rodinu, přátelé, které mi ještě zbyli, drahý, které jsem milovala, vás o pochopení. Člověk sedící za počítačem a dává srdce do svého deníku a svěřuje se lidem, které ani nezná o pochopení. Pochopení toho, jaký je můj život bordel. Kolikrát jsem slyšela ať se nedržím lidí, kteří se ke mě v životě zachovali jako k pytli odpadu. Kontakt jsem přerušila s matkou, nevoláme si a když nás přijede navštívit, neprohodím s ní ani jediné slovo. Kontakt se svým otcem, který se o mě nestaral a nedokázal tu být pro mě v nejtěžších časech. Tolik jsem se mu snažila věřit, ale důvěra v něm je naprosto ztracená, protože věřím, že tohle stvoření vzalo na sebe jen podobu člověka a nemá žádné city. Opustila jsem tu střechu nad hlavou, ve které jsem žila do 18-ti let a poté se přestěhovala k bratrovi. Jenže i v mém bratrovi jsem ztratila veškerou důvěru. Přijde mi, že pochopení, které předstírá, není pravý soucit a žádné pochopení. Má mě za chudinu, neschopnou, nedospělou a sobeckou. Ať se snažím cokoliv říci, vysvětlit, nenechají mě a použijí proti mě.

Co tím chci říct je, že stále nemám dodělanou školu kvůli svým úzkostlivým stavům ,když přijde na dav lidí. Neschopnost vydržet sedět celý den ve třídě plných lidí a nemoct dýchat. Všichni říkají, že se příliš držím svého bratra. A to já doopravdy nechci. Vlastně, chci od něho vypadnout. Z tohohle místa. Najít si klidné místo, kde bych byla šťastná a lidi měli porozumění. Ale, kdybych se odtrhla, kam bych pak šla?

Říkají, dokonči tu školu!! Ale to už říkají lidi, kteří pořádně neví, co to jsou úzkostlivé stavy mezi dav lidí ,zač. Jsem schpná práce, protože tam mám alespoň pohyb. Nejsem schopná si dodělat školu, protože tam celý den dřepim na místě.
Všichni říkají, už jsi plnoletá, měla bys dospět. Měla bys něco začít dělat se svým životem. To si nemyslíte, že nad tím přemýšlím každý den?! Kdybych vůbec věděla, co a jak dělat, tak bych to už dávno udělala. Nikdo nestál po mém boku jako ostatním, aby mi říkali, co a jak. Nikdo. Na většinu věcí jsem si musela přijít sama. Zase nejsem nejchytřejší nebo tak, to u mě fakt nehrozí, ale většinu věcí, těch nejtěžších věcí, jsem si musela projít úplně sama. Takže, když tady ty lidi nebyli pro mě, v těch nejtěžších situacích, tak ať se tolik nediví. Jsem jedna ztracená duše, která hledá mír, klid a hlavně pochopení. Nechci ,aby mě někdo litoval. To z hloubi duše nenávidím. Jde mi jen o pochopení a když to prostě nedokážete pochopit, tak aspoň tu hubu nechte zavřenou a radši nic neříkejte! Protože tak si akorát vytváříte svůj vlastní špatný pohled sami na sebe.

Customer's logic

8. srpna 2018 v 2:06 | ©posted by; thea

Dnes tu budeme mít velmi zajímavý zápis do deníčku. Hlavně je to článek, aby vás na tomto blogu aspoň něco rozesmálo. Jistě mnozí z vás jste si prišli nějakými brigádami nebo prácemi. Nebo jste vypomáhali rodičům s prací (nemyslím domácí práce). Určitě se vždycky objevil jeden člověk, který vás dokázal neskutečně vytočit a zkazit vám úplně celý den. Já sice svojí brigádu (kterou mám doteď) začala teprve minulý rok. Je to brigáda na zmrzlině, kterou mám dodnes. Personál jsou v pohodě, šéfa mám ráda a s platem tam na hodinu jsem opravdu spokojená- Ale lidé, kteří mi kazí chuť dělat práci s úsměvem na tváři jsou samotní zákazníci. Ještě než jsem si našla tuto brigádu, vypomáhala jsem našim v obchodě, prodávala jsem za kasou a tak, takže už jsem malinko věděla, jaké to je s lidmi. Na zákazníky v obchodě našich, jsem si vždycky stála za svém a prostě věděla, co dělám a co prodáváme. Jenže co jsem si našla tuto brigádu na zmrzlině, první den to bylo krapet těžké. Byla jsem tam podřízená, vedená někým jiným a koho jsem neznala, takže jsem se tam se zákazníkama moc nemohla hádat a hlavně jsem ještě nevěděla, co pořádně dělám. Jelikož jste tam první den a všechno se teprve učíte a přijdou tam zákazníci si stěžovat, jak je zmrzlinka malá a oni za to dali 25Kč, se mohli ale totálně zvencnout. Kolegyně, která mě učila zmrzlinu (vždycky tam musíme být 2) paní vysvětlila, že se teprve učím a jsem tam první den, samozřejmě paninka nedokázala prostě pochopit, že se to teprve učím. Lidi asi očekávají, že se všechno naučíte během pár minut. Byla jsem tam první den a už jsem se musela držet zpátky, abych se s ní nezačala hádat (bohužel, taková já jsem :D). Ale tohle ještě nic není.
Co se týče kopečkové zmrzliny - jsou tma dětské, střední a velké porce. Není to na kopečky ale na porce. Je to na váhu a jeden 'kopeček' nebo také 'porce' by měla mít 40gramů. Jelikož lidi asi nevědí jak vypadá vnitřek kornoutku, tak tam doost často bývá hluboký otvor uprostřed. Takže vezmete lžíci a zmrzlinu, kterou si podle oka navážíte 40gramů, otřete o kornoutek. Lidem se ten 'koepček' zdá malinkatý, protože jim asi nedojde, že se ta zmrzlina taky vsouvá dovnitř do toho otvoru v kornoutku. Kolikrát tam příjdou lidi, že jste někomu dali o malinko větší porci než jim. Idioti asi taky nepochopí, že každý 'kopeček' nejde jen tak odhadnout stejně. Musíme to dávat podle oka. Někteří si stěžují na drahou zmrzlinu, jenže oni si asi taky nepřečtou, že ta zmrzlina je domácí výroby. Jednou tam přišla paní, že chce točenou zmrzlinu. Automaticky, první vezmu ubrousek a potom kornoutek do ruky, protože se najdou lidi, kterým to může vadit, že na to saháte svýma holýma rukama. No, a automaticky vezmete ubrousek a naberete kornoutek a natočíte zmrzlinu. Tak jsem paní natočila zmrzlinu a začala na mě nepříjemným tonem řvát "Nechte si ten ubrousek! Já ho nechci! Snad máte čistý ruce, tak to snad můžete vzít normálně do rukou." Já už opravdu nevydržela a hned jsem po ní vyjela nepříjemným tonem a arogantním pohledem řekla:"Co na mě řvete?" Čekala jsem paní, co řekne a řekla zase něco na ten ubrousek, už si nepamatuji co a já se jí zeptala "Chcete tu zmrzlinu nebo ne?" řekla ,že ne. A já jí na to nazpět řekla: "Tak když jí nechcete, tak si trhněte." A zmrzlinu hodila do koše. Tohle mi zkazilo tak ráno. Ne den, ale ráno :D
Tedˇ nedávno, asi minulý týden jsem tam byla o víkend a jedna paní si koupila ledovou tříšť pro malé dítě. Já si tam v klidu nandávala kopečkové zmrzliny a pak tam na mě sestřenice vedle něco mluví. Šla jsem k ní a paní tam přišla s ledovou tříští oznámit, že je to "sladký jak cecek, že to dítě nechce vůbec pít a že by to chtěla. vrátit". Mě se už v hlavě jen ozýval ten zvuk, když máte úplně ticho a tmu. Já chvíli čuměla a řekla si ,že na to nemám nervy a došla za zmrzlinářkou at paní laskavě vysvětlí, co je v tříšti a jak se vyrábí. Ta jí to tam vysvětlila a paní se začala vztekat. :D Tohle mě hlava prostě nebere. A co včera? Jeden kluk byl napsanej na rozpise a já byla napsaná na 10. hodinu. Přišla jsem tam a nic nebylo připravené, nikdo nikde a zeptám se, kde je. Klučina nakonec nepřišel, nikomu nic neřekl a telefon ani nezvedal. Tohle jsou prostě... no comment. A třeba kolikrát přišli lidi a mysleli si, že kopečkovou zmrzlinu hodíme do stroje a my jim z toho uděláme míchanou. Túdle, všude jsou doprčic cedule a to se musí číst a tím se říďte. Idioti. :D

Na téhle brigádě už jsem rok, ale někdy je toho opravdu až příliš. Několikrát se tam obejvili starý chlapi a říkají vám, jak jste hezká a kéžby jim bylo o 70let mladší :D Nebo dokonce tam přijdou nenápadně, 5x za den si pro zmrzlinu a nechají dýška a přitom na vás divně civí. Nebo dokonce si trumfnou říct o vaše číslo nebo facebook. Jo, těch historek je! :D

time moves fast

25. července 2018 v 3:06 | ©posted by; thea

Přicházím tu s prvním zápiskem do deníčku.Tentokrát, co se mi honí hlavou, nezabte mě, je škola. Ano, možná jsou prázdniny a já bych si je měla užívat, ale celé trávím svůj čas jen přemýšlením nad jedním samým. Mohli jste číct o mě, že jsem měla 2 roky odklad na škole, kvůli mým zdravotním stavům a ještě v předchozím článku jsem se zmiňovala, že nejsem úplně vyléčená. Nemyslím si, že takto je správné nakročit v září do školy. Už tak byly na mě hodní a dali mi 2 roky odklad, ale co když to tentokrát zase nezvládnu?

Už jen představa, že první den nastoupím do školy, do třídy plných lidí, mě naprosto ničí. Proti škole nic nemám, proti učitelům nebo spolužákům. S nikým nemám problémy, učení mám ráda. Když se naučím pokaždé něco nového, je to pro mě skvělý pocit, že jsem se něco naučila. Už jsem asi alergická na budovu školy, alergická na dav lidí ,se kterými budu sedět celý den ve třídě - je to děsivá představa! Bojuji s tím celý den, každý den a den strávim nakonec zavřená doma. V práci jsem dala výpovědˇ kvůli tomu, že jsem to tam nezvládala mezi lidi. Budova nebyla přeplněná celý den, ale třeba na takových pár minut a mě se už svíralo hrdlo a chtěla jsem utéct. Budova ani přeplněná být nemusela, stačilo když kolem mě prošli 2 nebo 3 lidi a hrdlo se mi už začalo svírat a začínala jsem popadat dech. A teď se jen zamýšlím, jak to tak asi můžu vydržet ve škole. Je to celkem malá budova a celkem studentů tam může být kolem 300. Není to jednoduché, obzvlášť, když chodíte ze třídy do třídy. A hlavně, co teprve když musíte být spojeni ještě s jednou třídou a vás je v jedné místnosti nakonec přes 30?!

Prázdniny vždycky tak rychle utečou a za chvíli už bude září. Nejsem jediná, která ví, že to nevydržím. Člověk, který mě zná celkem dlouho a ví o mých problémech, upřímně sám ví, že to nezvládnu a nevydržím tam...

V srpnu mi už bude 19let a nechci pořád odkládat školu a dokončit si ji až mi pomalu bude táhnout na 30. Čas rychle utíká a mě moc času nezbývá. v okolí, kde bydlím, není moc večejných škol. Jsou to samé soukromé a to mi nikdo platit nebude. Obory tu také nejsou moc na výběr a teď už vím, kdybych si vybrala obor, o který se nezajímám, jakou to má pak cenu. To bych tu školu pak už nedodělala vůbec. Opravdu netuším jaké tu jsou pro mě možnosti...
 
 

Reklama